Bývaly doby, kdy se ve foyer Národního ústavu duševního zdraví mísil Dvořák s dialogy o dopaminu, Bach s debatami o biopsychosociálním modelu – a kde profesor Cyril Höschl dokázal udělat z koncertu prostor pro lidskost. Vzpomínky vědců, lékařů, byznysmenů i přátel skládají obraz muže, který věřil, že hudba může víc než slova. A že i psychiatr občas potřebuje koncert – jako připomínku, že radost má svou vlastní terapeutickou moc.

Kdybyste někdy zavítali do foyeru Národního ústavu duševního zdraví v době, kdy tam profesor Höschl pořádal koncert, museli byste se ptát: „Jsem ve zdravotnickém zařízení, nebo na salonním matiné někde mezi Freudovým apartmá a kavárnou Louvre?“ Tak vzpomínají lékaři, kteří si do Klecan jezdili vyladit duši i uši.

„Umění – cesta do duše,“ tak se ten projekt jmenoval. A Cyril ho bral doslova. Pro něj byla duše nejen předmětem vědeckého zkoumání, ale i váženým hostem koncertu, který si zaslouží první řadu. A tak jste tam potkávali profesory v oblecích i pacienty v bačkorách, mecenáše s manžetovými knoflíky i studenty v džínách. Všichni poslouchali.

Na pódiu se střídali pianisté, komorní kvarteta, pěvci i celé sbory. Ale Cyril věděl, že to nejdůležitější není v notách. Je to v tom, že si vedle sebe sednou lidé, kteří se jindy míjejí — a na čtyřicet minut sdílejí něco, co nelze změřit, jen prožít.

Byl to prostor. Pro setkání. Pro rozhovory. Pro mlčení, které dávalo smysl.V tom byl Cyril mistr – ve vytváření prostředí, kde se lidskost cítila jako doma.

„A když po koncertu rozdával poděkování,“ vzpomínají lékaři i vědci, „dělal to způsobem, že jste měli pocit, jako by vás pozval do světa, kde duševní zdraví není diagnózou, ale hodnotou.“

Atmosféra těch večerů měla zvláštní účinek — člověk odcházel tišší, klidnější. A přitom jaksi hluboce živý.

Nešlo jen o koncert. Šlo o stav vědomí.

A Höschl tam stál, často s mikrofonem v ruce a úsměvem bonvivána, který ví, že Beethoven je v dané chvíli lepší než medikace. Někdy pronesl úvodní slovo, jindy rovnou celý komentovaný stand-up o vztahu hudby, mysli a mozku – ve kterém zazněl vtip o schizofrenii i o Lisztovi, ale vždy s noblesou, s nadhledem a s tím jeho nezaměnitelným stylem: „Mozek by tomu říkal mozková plasticita. Já tomu říkám: víno, Bach a klid.“

Byl to on, kdo řekl, že i psychiatr potřebuje koncert. Ne jako pacient, ale jako člověk, který ví, že někdy léčí právě to, co nelze racionálně vysvětlit. Hudba v jeho podání nebyla dekorace. Byla to součást terapie – nebo jak říkal s oblibou: „Arteterapie pro intelektuály.“

Diagnóza: radost! Ty večery byly radostné, ne patetické. Smích střídal potlesk, někdy i slza. Cyril z nich nikdy nedělal kult, ale vždycky udělal kulturu. A přestože měl za sebou desítky úvodních slov, možná nejlépe to vystihl jednou větou, kterou pronesl po koncertě s houslistou Václavem Hudečkem: „Hudba je jediný výzkum, při kterém se nikdo nedívá na tabulku výsledků. Proto funguje.“

Celý článek si můžete přečíst na webu Reflexu: https://www.reflex.cz/clanek/komentare/129982/smrt-cyrila-hoschla-nastoluje-i-otazky-kolem-fungovani-ceskych-elit.html