Na Cyrila Höschla se nedá vzpomínat se smutkem. A pokud ano, tak jedině tím jemným, šimravým způsobem, jakým vzpomínáte na letní lásku.

Měl smysl pro smysly. A nemyslím tím jen těch pět školních – zrak, sluch, čich, chuť a hmat – ale i ty neviditelné, bohémské: smysl pro hudbu, vůni starých knih, teplotu vína, ticho mezi dvěma tóny. Všechno to v něm rezonovalo s jediným společným jmenovatelem: radostí z bytí. Nepotřeboval důkaz, že smysly jsou mostem mezi vědou a uměním. Někdo by řekl multisenzorická integrace. Cyril tomu říkal život.

Jednou jsme spolu obědvali na výjezdním zasedání. Znáte to – typický teambuilding: autobus vás odveze do penzionu uprostřed pole, nejbližší civilizace je kravín, mobilní signál se skrývá za kopcem. A gastronomie? Podle normy z roku 1983: losos. Chuťově však šlo o výkon tak mdlý, že by ho nesnědl ani hladový jogín asketa.

Cyril dorazil pozdě. Všude bylo obsazeno, a tak zakotvil u našeho stolu s volným místem. Právě včas, aby zahlédl, jak z kabelky tahám malé skleněné peklo – chilli papričky, moji jedinou zbraň proti místnímu kulinářskému zoufalství. Jeho oči se rozzářily. „Zatímco jiné ženy nosí v kabelce šminky,“ pronesl s obdivem, „vy tam máte důvod k přežití. V této gastronomické pustině jste jediný člověk s výbavou do terénu.“

Poprosil o přídavek. Cyril měl slabost pro židovské anekdoty a decentně nekorektní vtipy o blondýnách — takže jsem se rázem stala jeho oblíbeným terčem. Ale s takovým šarmem a inteligencí, že se člověk vlastně těšil, co přijde příště. Tehdy Cyril pronesl jemně ironickou bonmotovou zkratku – s jeho typickým přednesem – a dramatickou pauzou: „K radosti mužů často stačí blondýna… a její sklenička s kapsaicinem.“ Byl to ten typ humoru, kterým dokázal odlehčit i nejosudovější debatu — a přitom nikoho neurazit

A taky měl rád vyprávění o jídle. Ne recepty, ale pohádky pro velké kluky – o mase, víně a chutích, které z běžného oběda dělají Michelinský román pro pokročilé.

Když jsme o pár let později plánovali sraz „staré party“, vybral podnik. Ale ne jen tak ledajaký – takový, kde se k masu servíruje i dějová linka. Číšník začal vykládat, jak se připravuje pastrami. Cyril znal pointu, ale stejně si nechal celý výklad zopakovat – pro radost. Chtěl si ten kulinární děj znovu prožít.

Před očima mu běžel ten proces jako gurmánský film: „Nejdřív maso odpočívá sedm dní v nálevu, kde nesmí chybět chilli. Voda, cukr, sůl, koriandr, hořčičná semínka, černý a růžový pepř, fenykl, skořice, hřebíček, bobkový list… Druhý den sedm hodin udírna na 65 °C. A pak 48 hodin v sous-vide lázni. Nakonec gril.“ A pak… ticho. Dramatická pauza. Aby nepolykal naprázdno, napil se Malbecu Reserva Phebus z Mendozy, přivřel oči jako divadelní kritik před premiérou a pronesl: „Když se maso připravuje několik dní, nemůžu ho zhltnout za deset minut. To by bylo barbarské. “

Měl naprosto přesný radar na lidskost. A to včetně těch jemně nevyřčených společenských rituálů. Patřil ke generaci mužů, kteří ještě věděli, že kompliment není slabost. A dovedl ho podat tak, že jste nechtěla změnit téma ani utéct. Naopak – zasmála jste se. A někdy i nahlas.

Cyril měl humor jako skalpel – ostrý. A přesný. Když na zasedání atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet, sáhl po vtipu. A nejen že ho řekl – on ho inscenoval. Vyprávění pro něj nebyl prostředek. Byla to forma.

Stejně jako metafora. Uměl díky ní vysvětlit i ty nejsložitější jevy tak jednoduše, že jste se divili, proč jste na to nepřišli sami. To není jen talent. To je dar. A on ho rozdával s lehkostí člověka, který si víc cení pochopení než potlesku. Možná právě proto nikdy netrpěl potřebou vypadat důležitě. Uměl si udělat legraci ze všeho. Obzvlášť ze sebe. Věděl, že i vážnost potřebuje špetku chilli. A že smích – ten skutečný, chytrý a nečekaný – je někdy jediná terapie, která funguje bez vedlejších účinků.

Celý článek si můžete přečíst na webu Reflexu: https://www.reflex.cz/clanek/komentare/129982/smrt-cyrila-hoschla-nastoluje-i-otazky-kolem-fungovani-ceskych-elit.html