Psáno pro Reflex:
Vzpomínáte si? V roce 2002 stát rozjel ambiciózní projekt Internet do škol (INDOŠ). Za 884 miliónů korun získaly školy počítače a připojení k internetu jako součást velkolepé Státní informační politiky ve vzdělávání. Znělo to skvěle. Jenže učitelé nebyli na práci s technologiemi předem připraveni. Ve školách chyběli „ajťáci“, kteří by počítače zprovoznili. A tak – často doslova – skončila drahá technika zamčená ve skříních. Ve třídách se mezitím učilo postaru.
Dnes sledujeme stejný příběh, jen s jinými rekvizitami. Místo hardwaru za milióny přicházejí digitální nástroje, které jsou na první pohled zdarma, ale mohou nás vyjít velmi draho, pokud s nimi neumíme zacházet. Umělá inteligence už ve školách dávno je. A přesto se téměř dva roky po zveřejnění nástrojů jako ChatGPT nebo Gemini teprve rozbíhá oficiální školení učitelů.
Škola je opět o krok pozadu. V době, kdy si AI píše sama osnovy, přepisuje testy a předstírá empatii ve zpětné vazbě, učíme učitele, jak poznat, že AI existuje. Učitelé, kteří mají AI vysvětlit dalším generacím, často tápou v rozdílu mezi algoritmem a automatem. A středoškoláci, kteří by z toho měli být vyjukaní, se mezitím smějí s AI v mobilu.
Chybějí nám i data. Například taková, jaká mají na Univerzitě v Lublani, kde výzkumníci porovnali, jak si v oblasti AI gramotnosti stojí středoškoláci z technických oborů ve srovnání s budoucími učiteli technických předmětů. Záměrně zvolili školy, jež hrají klíčovou roli v technologickém vzdělávání – tedy v oblastech nejvíce ovlivněných nástupem umělé inteligence. Díky tomu mohli porovnat dvě skupiny: budoucí techniky a inženýry a ty, kdo je budou učit. Studie tak odhalila nejen rozdíly mezi typy škol, ale i mezi úrovněmi odpovědnosti ve vzdělávacím systému.
Celý článek je dostupný zde:
