Autorský tým: PhDr. Simona Weidnerová, MBA (ISEA); Mgr. Andrea Benešová; Mgr. Irena Floriánová, DiS.; Mgr. Kateřina Tomášová; Mgr. Vladimíra Dobrovolná; PhDr. Helena Kloudová, DiS.; Mgr. Yvona Hrstková; Mgr. Vít Sumerauer; členové platformy „Ředitelky a ředitelé mateřinek“ a ředitelé mateřských škol.

Poznámka redakce: Tento seriál vychází z longitudinálních dat (2020–2025), výpovědí a analýz shromážděných v rámci výzkumného projektu Bílá kniha předškolního vzdělávání. Zjištění byla získávána mimo jiné prostřednictvím stálého panelu respondentů z řad ředitelů a ředitelek MŠ. Text představuje jejich popularizační zpracování s cílem přiblížit odborná zjištění širší veřejnosti, médiím i studentům pedagogiky, sociologie a veřejné správy.

Doporučená citace: Weidnerová, S. et al. (2025). Popularizace výsledků z výzkumu Bílá kniha předškolního vzdělávání. Platforma Ředitelky a ředitelé mateřinek / ISEA – Institut pro sociální a ekonomické analýzy.

Letní provoz MŠ: Když pravidla nepočítají s právy zaměstnance

Mateřská škola není prázdninové odkladiště dětí. A její ředitelka není pošťák s razítkem, ale zaměstnavatel, krizový manažer a garant bezpečí. Tento čtyřdílný seriál rozkrývá letní provoz MŠ jako systémový problém: střet zákonů, které se navzájem kříží, očekávání, která přehlížejí limity, a rozhodování, které se místo věcnosti řídí mocí. Možná je načase přestat hledat viníky tam, kde jsou jen ti, kdo se snaží držet systém nad vodou. Letní režim mateřských škol není selhání jejích zaměstnanců. Je to každoroční improvizace na hraně možností. A čím dřív to všichni aktéři (a především media) pochopí, tím větší je šance, že se konečně začne měnit to podstatné.

Díl první: Letní provoz mateřských škol: živá laboratoř státní nepřipravenosti

Obecní mateřská škola, květen 2025. V kanceláři sedí ředitelka. Na stole personální tabulka, v ruce kalendář s dovolenými. V e-mailu čerstvá zpráva od starosty: „Počítáme s plným provozem do konce srpna. Rodiče to očekávají.“ Rodiče jsou voliči. A voliči mají právo na slaďování pracovního a rodinného života. Jejich děti mají nárok na vzdělávání – i během prázdnin. Vítejte v české mateřské škole, kde se letní slunce potkává s právní bouřkou. A v pozadí? Kameraman komerční televize a reportér s mikrofonem, kteří právě natáčejí další díl okurkové sezóny: „Třídit děti podle zaměstnanosti rodičů je diskriminace!“

Skandál. Titulek. Kliknutí. A přitom jediná otázka, kterou si opravdu musíme položit, zní: Kdo tu vlastně zaspal? A proč se v systému, který má vzdělávat, tolik zapomíná naslouchat těm, kdo ho den co den drží nad vodou?

Rovnice, která nikdy nesedí

Letní provoz mateřských škol připomíná matematickou rovnici, kterou nelze vyřešit – ani s kalkulačkou, ani s trochou dobré vůle. Ředitelky balancují mezi zákonem, realitou a očekáváním veřejnosti jako artistky bez záchranné sítě. Komu vyhovět a koho zklamat?

Na jedné straně zákoník práce říká jasně: dovolená pedagogů je právo, ne luxus. Na straně druhé stojí předpisy o tzv. staff ratio – tedy kolik dětí může mít jedna učitelka na starosti. A pak je tu realita: mateřská škola jede deset hodin denně, bez možnosti střídání personálu, chybí důchodkyně na zástupy.

A teď to zkuste skloubit. Učitelka má odjet na zaslouženou dovolenou? Skvělé. Jenže s jejím odchodem padá celá konstrukce provozu jako domeček z legislativních karet. Překročení hygienické normy, porušení poměru dětí na jednu učitelku.

Proč právě teď?

Každý rok se kolem poloviny jara zvedne vlna pobouření – proč si mateřské školy dovolují plánovat, kdy v létě zavřou? Média dramaticky zneklidňují rodiče a veřejnost spekuluje, jestli náhodou někdo „nechce mít prázdniny jako ve škole“. Jenže realita je mnohem jednodušší – a zároveň mnohem komplikovanější. Mateřská škola je škola. Ale podle vyhlášky č. 14/2005 Sb. musí ředitel mateřské školy nejpozději dva měsíce předem informovat rodiče o tom, zda v červenci a srpnu omezí nebo přeruší provoz. Takže květen je poslední termín pro definitivní rozhodnutí. A to není žádná legrace. V tu chvíli totiž začíná logistika na úrovni plánování olympiády.

Zní to jednoduše. Ale teď si představte, že vedete mateřskou školu. Musíte mít jasno už teď – v květnu – kdo z učitelek bude v práci, kolik dětí se přihlásí, a jak to celé vybalancovat, abyste neporušili ani vyhlášku, ani zákoník práce. Do toho přijde starosta s požadavkem „ať jsme otevření celé léto“, rodiče volají, že babička nemůže, dovolenou měli v předsezóně, protože to je levnější a vaše kolegyně vám právě sděluje, že má rodinnou dovolenou domluvenou a zaplacenou už od února. A co je důležité dodat?

Navíc, a to je věc, kterou se v mediální debatě zapomíná říkat nahlas – i zaměstnanci mateřských škol mají své rodiny. I oni chtějí jet s vlastními dětmi k moři nebo na chalupu. A i oni mají ze zákona právo na dovolenou a na sladění práce a rodinného života. Jen s tím rozdílem, že zatímco většinu roku se starají o cizí děti jako o vlastní, v létě chtějí chvíli být skutečně s těmi svými. A i když se celé školní roky starají o cizí děti s oddaností, jakou by jim záviděl leckterý politik, v létě chtějí prostě být mámy. Ne personál na desetihodinové směny.

Takže ano, květen je měsíc prázdninových šachů. A hra, kterou právě rozehrávají ředitelky mateřských škol, není ani tak o prázdninách, jako spíš o právu, které si vzájemně odporuje, a o systému, který jen předstírá, že funguje.

A tak si ředitelky každé jaro, právě v květnu, berou do ruky personální tabulky, kalendář a tužku. A skládají vlastní letní model. V Česku máme zpravidla tři varianty:

• Zavři a přežij – školka se na celé prázdniny kompletně zavře. Učitelky si konečně odpočinou. Rodiče jsou naštvaní.
• Týden sem, týden tam – provoz běží, ale s omezeními. Střídají se zaměstnanci, děti, budovy. A občas i nervy.
• Rotace a horko – pracoviště nebo třídy jedou ve službách podle toho, kdo zrovna zbyl. Ideální model pro improvizace ve stylu krizového štábu.

Jde o modely řízené nikoli vizí, ale možnostmi. Personálními, prostorovými – a leckdy i politickými. Vše se odehrává v rámci velmi jednoduché, přesto naprosto neřešitelné rovnice:

1. Dodrž hygienické předpisy – přeloženo: nesmíte narvat třicet dětí do jedné třídy s otevřeným oknem.
2. Nepřekroč personální normy – přeloženo: musíte dodržet poměr dětí na učitelku, který se v praxi často šplhá ke 28:1.
3. Neztrať zaměstnance vyhořením – a zároveň neporuš zákoník práce, který garantuje nezpochybnitelné právo na dovolenou.
4. A hlavně – nikoho nenaštvi: zřizovatele, rodiče (alias starostovy voliče), ani zaměstnance, kterých je na trhu zoufale málo.

Díl druhý: Ratio jako Achillova pata – násobilka nemožného

Vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, stanoví maximální počet dětí na jednoho pedagoga. Zákoník práce zaručuje nárok na dovolenou. A školský zákon drží mateřské školy v desetihodinovém provozu. To není jen data management – to je manažerská akrobacie mezi paragrafy, které si navzájem odporují. Tři legislativní síly, které se každé léto střetnou a začnou v základech viklat systém, který už tak balancuje na hraně únosnosti.

Aby toho nebylo málo, data České školní inspekce ukazují, že některé regiony – například Karlovarský nebo části Středočeského kraje – trpí nejen chronickým nedostatkem kvalifikovaných pedagogů, ale i vysokou fluktuací a narůstajícím zájmem o odchod z profese. V některých okresech drží mateřské školy nad vodou jen díky tomu, že provoz táhne nekvalifikovaný personál. Stabilita se tu nestaví na odbornost, ale na zoufalství.

Když chce ředitelka mateřské školy během letního provozu zvládnout nemožné – nezavřít mateřskou školu, vyhovět pracujícím rodičům a zároveň dopřát zaměstnancům zákonem garantovanou dovolenou – musí (zejména malá mateřská škola) sáhnout po jediné kartě, která jí ještě zůstala: omezit počet dětí ve třídě. To není diskriminace. To je logistika. Složená z rovnic jako „dovolená + ratio + desetihodinový provoz = nutnost“. Jenže některým médiím to zní jako skandál. Typickým příkladem je reportáž Televize Prima z května 2025. Titulek? „Mateřské školy fungují celoročně a nemají plošné dvouměsíční prázdniny jako základní školy“ Podtón? Jakási svévole učitelek, které si vybírají, koho vezmou a koho nechají doma. Ale realita je přesně opačná.

Bez zjištění, kdo z rodičů skutečně potřebuje mateřskou školu, by nebylo možné udržet desetihodinový provoz vůbec. Tedy umožnit části zaměstnanců dovolené, splnit zákonné ratio a mít ve třídě třeba 28 dětí na jednu učitelku. Tohle není o selekci. Tohle je o přežití v systému, který chce všechno, ale nedá nic navíc.

Takže znova: Pokud chce ředitelka v letním provozu dodržet všechny požadavky: dovolené, ratio, desetihodinový provoz, musí snižovat počet příchozích dětí. To je logika, ne diskriminace. Jenže v očích některých médií je to skandál.

Díl třetí: Jedna vyhláška. Jeden zákon. A tolik verzí pravdy!

Zatímco zákonodárce možná snil o přehledném systému a média dodnes žijí v iluzi „školky bez prázdnin“, praxe ale píše daleko složitější příběh. Podle vyhlášky č. 14/2005 Sb. rozhoduje o omezení letního provozu ředitelka školy – „po projednání“ se zřizovatelem.

Klíčové slovo? „Projednání“: na papíře zní jako dialog. V reálu? Často spíš jako diktát z radnice. „Buď otevřete, nebo vás vyměníme.“ „Konkurz není problém.“ „Všichni ostatní to zvládají, tak proč ne vy?“ Vítejte v zákulisí české mateřské školy, kde se pedagogická odbornost denně potkává s lokální politikou, hlasem voličů a vizí starosty, který si týdny letního provozu zapisuje spíš jako volební body než provozní nutnost umožnit čerpání dovolené zaměstnancům, za které není náhrada. Letní provoz MŠ tak není o reálných provozních schématech, ale o mocenské geometrii. Někdy vládne technika, jindy taktika. A jindy jen ticho mezi řádky zápisu z rady města. A celou dobu se ptáme: Kdo vlastně mateřské školy řídí? Ten, kdo nese odpovědnost, nebo ten, kdo má razítko?

Formálně rozhodují ředitelky. Fakticky radnice.

Jeden zákon, jedna vyhláška – a desítky způsobů, jak to udělat. Letní provoz mateřských škol je jako přezrálý meloun: na povrchu pevný formální rámec vyhlášky, uvnitř mazlavý chaos lidských vztahů, moci a neviditelných konfliktů. Vyhláška říká jasně – ředitel školy rozhoduje o omezení provozu, „po projednání se zřizovatelem“. Jenže realita je podstatně méně formální a výrazně méně předvídatelná.

Není projednání jako projednání. V některých obcích se slovo „dialog“ vykládá jako „monolog“, a projednání znamená spíš výklad: bude to tak, jak řekl starosta. Některé ředitelky dostávají doporučení s razítkem výhrůžky: „Otevřete, nebo vyhlašujeme konkurz.“ Jinde se o výši prázdninových směn hlasuje na Radě města. To už nejsme na poli pedagogiky, ale spíš v politickém kabaretu s dětmi v hlavní roli. A právě tady, mezi paragrafem, starostou a plánem dovolené, vzniká typicky český paradox: formální autonomie, faktická poslušnost. Odborný úsudek je podřízen komunálním emocím, výklad zákona se mění podle nálady v Radě města – a celá odpovědnost zůstává na bedrech jediné osoby: ředitelky mateřské školy.

Mapa napětí: když letní provoz kopíruje linie moci

V longitudinalních datech z let 2020 až 2025 se nám opakovaně vynořuje několik scénářů, které ukazují, jak se autonomie ředitelů mateřských škol mění v závislosti na mocenském klimatu obce. První: direktivní vedení – zřizovatel určuje, ředitelka poslouchá. Druhý: taktické lavírování – ředitelka taktizuje, zjemňuje návrh, předkládá ho na poslední chvíli, aby „nebyl čas“ na změny. Třetí: partnerská spolupráce – v několika málo případech existuje skutečný dialog. A konečně čtvrtý: čistý paradox – zákon mluví o projednání, ale v praxi se bere jako nutnost souhlasu. A když souhlas není, není ani uzavření mateřské školy.

Letní provoz MŠ se stal zrcadlem širšího problému: nejasně rozdělených kompetencí, rozkolu mezi formální legislativou a každodenní správou, a především nedostatku důvěry mezi zřizovatelem a vedením škol. Autonomie je slovo, které hezky zní. Ale pokud se rozbije o praxi – o moc, politiku, strach a nejistotu – stává se jen dekorací.

Tady nejde jen o to, kdo (zda vůbec) schválí dva týdny letního zavření mateřské školy. Jde o to, kdo ponese zodpovědnost, když to celé praskne. Právo na odpočinek pro učitelky mateřských škol není rozmar ani benefit navíc – je to zákonná povinnost zaměstnavatele. Jenže když se právo dítěte na vzdělání potká s právem pedagoga na dovolenou a místo kompromisu dojde ke kolizi, problém není v ředitelce. Problém je v systému.

Systému, který si nehlídá vlastní parametry. Systému, jehož klíčoví hráči – zřizovatelé – často nerozumějí provozní realitě, nebo je to jednoduše nezajímá. Longitudinální data z let 2020–2025 ukazují, že hodnocení dopadů, revize pravidel a skutečný zájem o provozní detaily jsou spíš výjimkou než pravidlem. A stát? Ten s gesčně odpovědným ministerstvem školství jen mlčky přihlíží. Doufá, že to zase nějak dopadne. Jako loni. Jako předloni.

Letní pauza? Spíš sezóna bouracích kladiv a nátěrových válečků

Zatímco veřejnost řeší, jestli mateřská škola „diskriminuje“ tím, že v létě zavře, realita je méně ideologická a víc betonová. Doslova. Letní uzavření mateřských škol totiž často nemá nic společného s pohodlím zaměstnanců. Zato má všechno společné s tím, že během školního roku prostě nevyměníte střešní krytinu nad hlavami dvaceti dětí.

Napříč republikou se v odpovědích ředitelů opakuje stejné motto: „Děláme, co musíme – když je mateřská škola prázdná, je to jediná šance na údržbu, která nesnese odklad.“

První kapitola? Rekonstrukce, opravy, výměny. Výměna rozvodů, rekonstrukce celých pavilonů, nové podlahy nebo střecha. Práce, které schválil zřizovatel, ale jejichž načasování spadá na bedra školy. Jeden respondent suše shrnuje: „Během léta máme rekonstrukci celé budovy, včetně výměny podlah a rozvodů.“

Druhá kapitola? Revize a zákonné normy. Opravy kotlů, revize elektroinstalací, plynu nebo hasicích přístrojů. Nic z toho se nedá dělat s dětmi za zády. „Probíhá revize elektro a plynu, provoz nelze zajistit,“ zaznívá opakovaně.

Třetí scénář? Kosmetika, která má svůj čas. Malování tříd, výměna nábytku, oprava herních prvků. Všechno, co nezní jako technický zásah století, ale bez čeho se neudrží důstojné prostředí pro děti. „V červenci malujeme, v srpnu měníme linoleum.“

A pak přichází to, co nikdo nevidí. Údržba venkovních prostor. Pokládky nových povrchů, výměny herních sestav, terénní úpravy. Školní zahrady sice nejsou zapsány v katastru jako investice století, ale jejich uzavření může znemožnit pobyt venku – a tím provoz jako takový.

Do toho vstupují i stavební práce zvenčí. Kanalizace, uzavřené příjezdové cesty, rekonstrukce kotelen – všechno ve správě obce, ale důsledky si opět nese škola. Jedna odpověď zní výmluvně: „Zřizovatel rozhodl o výměně centrální kotelny. Budova bude bez teplé vody.“

A nakonec? Přesuny, stěhování, slučování. Některé školy zavírají kvůli reorganizaci – stěhují třídy, slučují pobočky, adaptují nové prostory. Nejde o komfort, ale o logistiku.

Takže až se v novinách zase objeví titulek o tom, jak si „školky berou prázdniny“, je dobré si připomenout: někde se místo dovolené tahá nový plynovod. Někde ředitelka místo na pláž míří do stavebního dozoru. A někde stačí, že malují všechny třídy – a není místo, kde by se zatím vzdělávaly děti.

Díl čtvrtý: Závěr – Paragrafy na papíře, nervy v provozu

Aneb co dělat, když se český stát tváří, že se nic neděje a media útočí? Každý rok stejná scéna. Stát dělá, že je všechno v pořádku. Letní provoz v mateřských školách není organizační detail. Je to lakmusový papírek stavu veřejné správy. A barví do červena. Legislativní mantinely? Vzájemně si odporují. Jedním dechem nařizují nepřetržitý provoz, právní nárok na dovolenou a přísná personální kritéria i nárok dítěte na vzdělání.

Léto v českých mateřských školách není okurková sezóna. Je to zátěžový test systému – a každý rok znovu propadá. Zákon chce desetihodinový provoz, dvanáct měsíců v roce. Jiný zákon velí: dejte zaměstnancům dovolenou. Vyhláška přikazuje: hlídejte poměr dětí na učitele. Rodiče chtějí mateřskou školu. Zřizovatel klid – a nejlépe ještě pár voličských bodů navíc. A pedagog? Ten mezitím balancuje mezi paragrafy a zdravým rozumem. Nechce být hrdina, ani oběť. Chce jen právo na dovolenou. Se svými vlastními dětmi.

A právě tehdy, v letních měsících, se láme chleba. Nastává chvíle, kdy ředitelka musí vysvětlovat: že nemá kuchařku. Že jí vypadly dvě učitelky. Že nemůže přijmout víc dětí, i kdyby chtěla. Že právo na dovolenou pedagogů není luxusní benefit, ale zákonná povinnost zaměstnavatele. A že když se ptá rodičů na jejich pracovní situaci, neprovádí třídní selekci. Řídí krizový provoz. Jinými slovy: snaha zmapovat reálnou potřebu docházky během léta není diskriminace, ale logistika. Získané informace slouží k optimalizaci rozvržení omezených personálních kapacit. Jen díky tomu lze část zaměstnanců uvolnit na dovolenou, zatímco ostatní zajistí desetihodinový provoz v souladu s vyhláškou, která stanovuje počet dětí na jednoho pedagoga.

Co tedy s tím?

Zákony je třeba sladit. Metodiky vydat. Výkladové nejasnosti o údajné diskriminaci vyjasnit. Rozpočet na zástupy nejen posílit, ale i administrativně odlehčit. A především – uznat, že letní provoz není rutina, ale stresový test systému, který potřebuje oporu. Ne mediální lynč. Nejde totiž o to, kdo rozhodne o dvou týdnech zavření, nebo omezení desetihodinového provozu. Jde o to, kdo unese odpovědnost za zákony a vyhlášky, které si vzájemně překážejí.

Tohle není jen právní kolize. To je kolaps důvěry. Mezi předpisy, které si navzájem odporují. Mezi politickým očekáváním a reálnou kapacitou provozu. Mezi razítkem, které rozhoduje – a ředitelem MŠ, který nese odpovědnost.